^{VZPOMÍNKA NA STÁTNICE}

^{Jednou nějaký moudrý člověk řekl, že vše co má být ponecháno k zapamatování je potřeba zapsat, neboť lidská paměť si pamatuje zásadně jen věci v potřebný moment nepotřebné… Proto se pouštím do sepsání pár řádečků o tom, co mám teď krátce za sebou, abych si na to třeba jednou zavzpomínala i s pocity, které mám nyní, a které za nějakou dobu budou úplně fuč…}

^{Celý tendle rok byl naprosto neskutečně hektický a když jsem do tohoto šinkanzenu loni v září nastupovala, ani by mě nenapadlo, jakou rychlost tendle vláček umí vyvinout…škola, diplomka, práce, škola, zkoušky, souborky, opět diplomka a cestování do Boleslavi…v jednom roce 133 kreditů, napsaná diplomka…uf…na začátku bylo velké odhodlání všem ukázat, že na to prostě mám…ale v průběhu toho roku přišlo ne zrovna málo krizí, které se nepřekonávaly zrovna snadno…ale motivace dotáhnout to do konce byla silnější…naštěstí :o)}

^{Jiní užívali posledních prázdnin, já každodenně seděla u PC a psala a psala a psala…když jsem 29.8.2008 s téměř měsíčním zpožděním diplomku odevzdala, spadl mi první obrovský kámen ze srdíčka…vypadala tak pěkně a s mým jménem na titulní straně :o) … jenže nadšení vystřídalo zděšení, že do státnic chybí 14 dní a já se ještě nezačala učit…vyčerpání bylo po celém tom roce už tak obrovské, že jsem nad učením usínala…a možná i proto, byť nervy pochodovaly jak mohly…nepochodovaly tak, jak by pochodovaly bez únavy…začalo mi to být jedno…prostě buď a nebo…}

^{15. září jsem po více než měsíci osedlala za šíleného deště Sluníčko, vyrazila pro Zuzanku a krásně se za volantem mého superstroje odreagovala…večer jsme věnovaly učení historiografie, které, jak se později ukázalo, mi asi zachránilo krk :o) a pak jsme povídaly a já byla strašně ráda, že nejsem sama, že nemám čas myslet na blbiny…}

^{16. září…do školy jsme dorazily chvíli před osmou, okamžik po mě i velevážená návštěva z MB a zároveň můj oponent (ve skutečnosti asi ten nejlepší vedoucí, kterého jsem si mohla přát) a ani jsem se nenadála, stála jsem před tříčlennou komisí, vítali mě u státnic a hned ať tahám otázky…už doma jsem si říkala, že budu tahat zleva…tak jsem neváhala a šáhla po jednom z papíru…po otočení mě omyl horký pot, předseda komise se mě dotázal, zdali otázkám rozumím, já odvětila, že ano, nicméně fakt, že ke dvěma z nich skoro nic nevím už nikoho nezajímal…sedla jsem si na přípravu a konstatovala, že není co psát…jednu otázku umím perfektně, dvě skoro vůbec…tak jsem seděla s úsměvem na rtech – ach ta moje křeč…když jsem nervózní, tak se směju…po nějakém čase přišla řada na obhajobu diplomky…krásně jsme si popovídali na téma exportu Škodovek…docela mě mrzelo, že si nepovídáme déle :o) …zkoušení jsem začala poměrně netakticky otázkou, kterou jsem ovládala nejlépe – tedy historiografií a tady ještě jednou patří - díky Zuzanko…otázečka vážně sedla, myslím si, že byla spokojenost na obou stranách…ty dvě další otázky bylo jedno velké utrpení…ani nevím, kde ve mně objevili tolik informací, ale tahali to ze mě jak z chlupaté deky…naštěstí byli hodní a tahali důkladně…když mi řekli, že jim to stačí a poslali mě na chodbu…nějak si to dění dál úplně nevybavuju…pak si mě zavolali dovnitř a já si jen pamatuju jak mi říkali něco o odřených uších, skvělé diplomce a třásli mi rukou…když jsem vylezla ven, aniž bych něco řekla, měla jsem na krku pověšeno nějak moc lidí…ale já je vnímala strašně z dálky…to nebyla ani radost, ani úleva, to byl naprosto nepopsatelný pocit, který nejde popsat ani s odstupem…ale byl to hukot…euforie se dostavila až o pár hodin později při oslavách přímo v Opavě…}

^{Lepší než slova jsou zde fotečky, takže se koukněte, jak se slavilo v Myslivně a Dublinu…}

^{Doma oslavy pokračovaly, holky v práci si na mě taky počíhaly, další dva dny jsem jenom proležela a dospávala…ve čtvrtek jsme se potkaly s Pralinkama a Lucou a fajně pokecali a taky si přiťukli…sbírka magistrů se mi v poličce velice rychle rozšířila :o)}

^{V pátek ráno jsme se vydaly na jiný výlet a o tom už povídání jinde…}

^{Závěrem se sluší poděkování…děkuju úplně všem, kteří se mnou i díky mým pracovním náladám museli trpět, děkuji všem, kteří mě slovy podpory podporovali naprosto neskutečným způsobem s neskutečnou výdrží…poděkování si jmenovitě zaslouží Zuzanka (asi za všechno :o), Luca (za to, že to zvládla, když já jsem nemohla a za podporu, kterou mi i přes všechny problémy ve velkém dodávala), Lukáš S. (za to, že mě před dvěma roky navedl opět na cestu magistra ;o)), maminka a tatínek (že mě nezabili a naopak tolerovali ten neskutečný „chaos“ v pokoji), všichni moji přátelé, spolupracovníci, rodina, zvířátka…všem patří veliký dík…}