NAŠE AGIZAČÁTKY
Bylo nebylo…jednoho zářijového dne roku 2002 jsem se vydala poprvé v životě do Opavy, abych se zapsala na denní studium na Slezské univerzitě…V průběhu zápisu jsem si všimla jedné osůbky, kterou jsem znala, sice jen od vidění, již ze střední…tou osůbkou nebyl nikdo jiný než Lucka Dostálová…daly jsme se do řeči, já byla ráda, že tam někoho aspoň trochu znám a po zápise jsme se vydaly vlakem domů…během těch 45 minut Lucie vytáhla skicák a začla malovat jakési návrhy – pes v tunelu, ve slalomu a podobně. nedalo mi to, abych se nezeptala, co že to tvoří. Odpověď pro mě byla dosti překvapivá…návrh loga na trička pro blížící se MS v agility…moji reakci asi už čekáte…ptám se opatrně…“v čemže“? A Luca: „no v agility“…a já: „a co to vlastně je to agility“? Když mi popsala pár základních věcí, uvědomila jsem si, že to není věc pro mě až tak neznámá, a tak jsem se začla postupem času zajímat hlouběji…to víte, pokud chodíte den co den do školy, sem tam i za školu :o) se člověkem, který ve dne v noci nedělá nic jiného, než alespoň v nepatrném množství vypráví, organizuje, píše, kreslí, maluje a někdy i zpívá na téma agility, nemůže Vás překvapit, že tuto, dalo by se říct nevyléčitelnou chorobu, přenese postupem času i na vás…
Netrvalo to dlouho a v mé hlavě začala bujet myšlenka zapojit se do tohoto dění také, a to už nejen jako posluchač, nýbrž už jako aktivní člen…
V srpnu 2004 padlo definitivní rozhodnutí, bariéra ve společné domácnosti s rodiči byla prolomena a vyvozeným závěrem bylo, že někdy ke konci roku přibude do naší smečky další čtyřnohý přírůstek. Pidiflekopudlí slečnu Dorinku jsme si přivezli domů těsně před Vánoci…
Náš první cvičák si pamatuju úplně přesně – dubnová sobota 2005, ošklivé počasí a zima…ale ani to nás neodradilo…Dorince se mezi pejsky moc líbilo, přestože byla zpočátku hodně opatrná, lítání přes tunel se ji moc zalíbilo a to bylo dobré znamení…Agility jsme však s konečnou platností zcela propadly až o pár měsíců později a to na táboře ve Větřkovicích. Při každém venčení se Dorinka zastavovala až na parkuru a nehodlala z něj odejít dřív než jsem s ní neproběhla alespoň tunelem…Zamilovaly jsme si agility, udělalo z nás totiž skvělou dvojku a obě se navzájem moc potřebujeme…Agility je pro nás drogou a když se nám prostě zrovna nedaří, neklesáme na mysli…po jistých zdravotních problémech už víme, že úspěch není to nejdůležitější…
A tak se zase vracím k úvodu…kdyby se totiž tenkrát nezkřížily moje kroky s Luckou Dostálovou, nebyla by ani Dorinka, se kterou denně zažívám spousty legrace, nebyla by spousta skvělých přátel, bez kterých si už nedokážu život představit, nebylo by teď o čem psát…byla by akorát spousta volného času a nuda, kterou tak bytostně nenávidím :o)