^{Byl pátek 10. 7. 2009 a dlouho očekávaný zážitek se výrazně přiblížil...Jízdenky do Prahy jsem koupené měla, seskoky (skákal se mnou i švagr Martin) byly objednány a já se v šest ráno za spoluúčasti Markétky s faustíkem a Balvánětem (jeli se dovolenkovat) vypravila na cestu za neskutečným dobrodružstvím...}

^{Páteční večer jsme se se švagrem psychicky připravovali na druhý den, povídali si hromadu vtipů o parašutismu...ségra konstatovala, že kdyby se nám něco stalo, tak i přesto, že ona zůstane na zemi, budou z jejich dětí syrotci, protože táta Martin by se rozplácel a ji by prozměnu rozplácla naše mamča za to, že jsem od nich ten seskok za ty státnice dostala :o) Vše se neslo ve velmi veselém duchu a nutno říct, jestli jsem měla strach, tak asi ten největší (ale i tak moc velký nebyl) ten den předtím...v hlavě mi zněla písnička od Dana Landy:}

^{"Letadlo stoupá nad mraky}

^{v něm čtyři muži s padáky...}

^{překrásnou nocí se snášení tmou,}

^{ale jen tři padáky se otevřou...}

^{k zemi se řítí jeden z nich}

^{skok poslední z posledních...}

^{vešla smrtka dál bez pozvání s kosou ve vaku}

^{rána o zem zmení k nepoznání}

^{nevýhoda padáku..."}

^{Za veselého notování pravda kapečku morbidního textu jsem šla spát...}

^{Ráno nás uvítalo zamračené počasí a ve mě se vzbudily obavy, jestli dnes skutečně ten seskok absolvujeme...v půl desáté jsem tam pro jistotu volala, vše bylo v cajku, a tak jsme v 11:00 vyrazili na příbramské letiště...po dvanácté jsme byli na místě...nahlásili jsme se a už se nás ujali tandempiloti, kteří nás navlíkli do spešl kombinéz a sedáku a do hlavy nám rvali nějakou tu teorii, co a jak dělat, jak se chovat, kam dát ruce, kdy nasadit brýle, atd...celou dobu se to neslo v pohodovém duchu, vtipy na téma neotevření padáku nechyběly, pánové piloti byli úžasní...}

^{Z výsadku č.5 jsme byli převeleni do výsadku č. 6 a tak jsme chvíli koukali jak se z mraků vynoří černé tečky, kterým se chvíli otevřel padák :o) úžasná podívaná... a jak říkám, myslet na to, že se máte bát, se nějak nestíhalo...sotva letadlo,co vysadilo výsadek  č. 5 přistálo, hlásil letištní rozhlas, že za 5 minut sartuje další (tedy náš) bez vypínání letadla...všichni již měli své piloty a kameramany, jen ti naši teprve přistáli, hned vzali další padák a valili jsme do letadla...}

(švagr a jeho seskok, moje foto bude brzy :o)

^{Já seděla úplně nejdál od dveří, tak jsem viděla všechny opouštět letadlo...výhled byl úžasný...pak jsme proletěli mrakama a přestože dole bylo parádně hnusně, tady vysvitlo sluníčko a bylo úžasně modro...najednou jsme dosáhli výšky 4000m...skončilo šaškování v letadle, všeci se začali chystat...byly mi dotaženy popruhy, pilot si mě připoutal k sobě, posadil na klín se slovy, todle je to nejlepší :o) a už to šlo...jeden za druhým hop ven z letadla a my se postavili do dveří...skvělý výhled...moje pozemní obavy, že do těch dveří nevlezu se rozplynuly...ten pohled byl úžasný - všude modro jen pod vámi krásná nadýchaná bílá peřina...stáli jsme tam asi pět vteřin...a pak salto vzad a už jsme letěli...najednou šílený pocit, nešlo se nadechnout, šílené fofry a všude bílo...(byli jsme v mraku)...bylo to skvělé, jen trošinku dezorientující, protože nebyla vidět zem...z ničeho nic pak před nás odněkud připlul kameraman a začal dělat posunky...byly to vážně fofry...až jak jsme se vynořili z mraků mi došlo, že můžu taky zamávat do kamery :o), ale to už bylo těsně před koncem volného pádu (škoda, že byl tak krátký - cca minuta)...pod náma byla maličká země a my se blížili...najednou se kameraman vzdálil a nám se otevřel padák...s vlnou emocí jsem řvala jak tur...JUCHUCHUUUUU...a prý to bylo slyšet až dole :o) pilot nezapomněl zavtipkovat, že se nám ten padák kupodivu otevřel a pak jsme kroužili, kecali a po pár minutách se chystali k přistání...to bylo jak do peřinek :o)}

^{Když to závěrem rychle shrnu, bylo to úžasné, jedinečné, vzrušující, zábavné, prostě B.O.M.B.A. Bylo mi dokonce nabídnuto řízení padáku, ale to jsem s díky raději odmítla :o)}

^{Vše dole je tak maličké a i ty problémy, které denodenně řešíme jsou malicherné....až tam nahoře si člověk uvědomí, že fakt o nic nejde...Když se teď kouknu na nebe...ani nevěřím, že jsem tam byla...je mi skvěle a vážně aspoň na čas nebudu řešit blbiny všedních dní...jo a jedno vím jistě...todle si zopakuju :o) Kdo jde do toho se mnou? :o)}

^{PS: ještě jedno velké díky patří mým sestřičkám s rodinami za tento jedinečný zážitek :o)}

^{PS1: Kdybyste někdy někdo nevěděl čím mě obdarovat, za todle se zlobit nebudu :o)}